Implementační záměry místo obecných předsevzetí
Předsevzetí typu „budu dokončovat věci“ nedává mozku žádnou konkrétní instrukci pro moment, kdy se rozhoduje mezi pokračováním a odbočením. Proto účastníci pracují s formulací typu „když se objeví X, udělám Y“, kde X je konkrétní spouštěč, třeba pocit nudy u opakující se části práce, a Y je předem naplánovaná reakce, třeba dvacetiminutový časovač bez možnosti otevřít nový dokument.
Tato technika funguje proto, že přesouvá rozhodování z momentu slabé vůle do momentu, kdy má člověk k dispozici jasnou hlavu a plán. V okamžiku pokušení už se nerozhoduje, jen aplikuje pravidlo, které si sám dříve nastavil.
Pět nástrojů, které se v programu vrací v různých obměnách
Systém jednoho aktivního projektu
Nové nápady se nezavrhují, ale zapisují do zásobníku a čekají, dokud se neuzavře aktuální rozpracovaný projekt. Tím se omezuje počet otevřených smyček najednou.
Minimální dokončitelná verze
Projekt se předem rozdělí na verzi, která je „dost dobrá na uzavření“, a verzi, která by mohla být lepší donekonečna. Trénuje se rozpoznat, kdy je ta první dosažená.
Sociální závazek
Pravidelné hlášení pokroku malé skupině vytváří mírný vnější tlak, který pomáhá překonat moment, kdy by člověk sám od sebe raději otevřel něco nového.
Práce se zbytkovou pozorností
Přeskakování mezi projekty zanechává takzvanou zbytkovou pozornost, část mysli stále zaměstnanou předchozím úkolem. Cvičení pomáhají tuto zbytkovou pozornost vědomě uzavřít před přechodem na cokoliv jiného.
Uzavírací rituál
Formální krok, kterým se projekt prohlásí za hotový, ať už jde o odeslání, prezentaci nebo jednoduché zaznamenání do deníku dokončených věcí. Tento krok dává mozku jasný signál konce.
